Když pod stromečkem najedete Kanadu

O letních prázdninách si Jana Nováková splnila svůj dlouholetý sen a vydala se na delší pobyt do zahraničí. Celý srpen strávila ve Vancouveru, kde zkombinovala studium angličtiny na škole ILAC s cestováním po překrásné Kanadě. Jazykové kurzy se jí zalíbily natolik, že se po příjezdu stala jejich organizátorkou pro agenturu Czech-us.

O cestování, studiu a poznávání zahraničí sní v dnešní době skoro každý. Co tě nakonec doopravdy nakoplo k tomu vycestovat?

Dva roky po sobě jsem se snažila o stipendium do USA a pokaždé jsem skončila těsně pod čarou. Naštvalo mě to, a tak jsem si řekla, že si alespoň vydělám na pár týdnů jazykového kurzu. Jenže s mým středoškolským studiem práce moc sloučit nejde. Pak mě ale překvapil táta, když mi k Vánocům i narozeninám dal vyrobený poukaz na kurz dle mého výběru. Byla jsem z toho dost mimo, protože takhle hodnotný dárek jsem nikdy nedostala.Většina lidí se při rozhodování, kam vyjet, většinou zaměřuje na Velkou Británii, proč ti padla do oka zrovna Kanada?Táta původně počítal, že pojedu do Británie, protože tam pracoval i můj brácha. Ale ta mě nelákala jednak kvůli jejich přízvuku, ale i proto, že jsem nechtěla zůstat v Evropě. Nakonec se mi podařilo tátu přesvědčit, aby mě pustil do Kanady. Navíc vyšel pobyt o dost levněji, kvůli výhodné smlouvě s kanadskou školou ILAC.

Jak přesně vypadal kurz, kterého ses zúčastnila?

Nastoupily jsme do asi desetičlenné třídy, rozdělené podle naší znalosti angličtiny. Ubytované jsme byly u jedné starší Filipínky, která svůj dům pronajímala studentům. Takže tam s námi bylo asi pět studentů z různých států světa. Vyučování jsem měla vždy odpoledne, protože jsem patřila mezi juniory. Začínala jsem tím pádem ve dvě a končila v šest. Mohli jsme si ale vybrat i další dobrovolné dopolední semináře.

Nebála jsem se odjet do nového prostředí a navazovat vztahy.

Co vše bylo obsahem tvé výuky?

Ve výuce jsme se věnovali především mluvení, psaní a poslechu. Měla jsem naprosto skvělou učitelku, která se nesoustředila jenom na frontální výuku, ale snažila se zapojit i studenty a vtáhnout je do debat. Žádné testy jsme psát nemuseli, jen jsme byli jednou za dva týdny přezkoušeni, abychom případně mohli postoupit do lepší skupiny. Když jsem přijela, měla jsem úroveň B2/C1 a když jsem psala výstupní test, byla už jsem na hranici C2.

Na jak dlouho se podobného kurzu může student zúčastnit?

V podstatě na jak dlouho chce, byli tam i tací, co zůstávali dva roky. Já tam strávila měsíc a minimální délka pobytu jsou dva týdny.

Kdy je podle tebe nejlepší doba vycestovat?

Hodně studentů má strach z maturitní angličtiny. Doporučila bych tedy buď léto po druhém nebo třetím ročníku střední školy. Já vyjela po druháku, protože mi přišlo, že kdybych vycestovala dřív, tolik bych si cestu neužila. Později jsem se totiž nebála odjet do nového prostředí nebo navazovat vztahy. To už je ale individuální.

V Kanadě si lidé ostatních všímají mnohem více.

Na jakou částku může zájemce o podobný kurz vyjít?

Od kanadské jazykové školy dostáváme slevu, jinak se cena odvíjí od věku studenta a délky pobytu. Můj poměrně intenzivní kurz vyšel asi na čtyřicet tisíc včetně ubytování i plné penze, ale bez letenek.

Ne všichni si mohou podobné kurzy dovolit, existuje na ně tedy nějaká forma půjčky?

Agentura umožňuje platit dva měsíce před odjezdem, platbu ale dovolujeme rozložit do různých splátek. Půjčky neposkytujeme, ale kurzy lze nakombinovat s programem práce. Pobyt se sice pořád platí předem, ale student si na něj může vydělat zpětně.

Co ti kromě zlepšení jazykových dovedností kurz dal?

Rozhodně kontakty a spojení s lidmi. Hned měsíc po kurzu jsem se v Praze potkala s jednou Švýcarkou, která se mnou chodila do třídy. Stejně tak teď v létě pojedu do Itálie, kde se o mě bude starat zase jiná známá z mé kanadské třídy.

Často se naše představy o jiných zemích mohou dost výrazně lišit od skutečnosti. Narazila jsi v Kanadě na něco, co tě překvapilo?

Asi ten pocit bezpečí, který jsem v Kanadě měla. Jednou se mi stalo, že jsem šla do školy a potkala jsem na ulici bezdomovce, který něco pokřikoval. Jenže já nemohla projít jinudy než kolem něj. Najednou se za mnou objevili dva muži v oblecích, každý si vedle mě stoupl z jedné strany a zavedli mě za roh. Hned se mě ptali, zda jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by si tam lidé ostatních všímali o tolik víc. Navíc mě překvapilo, že je Kanada tak multikulturní, i když se to o ní ví. Vůbec jsem taky nečekala, že tam bude v srpnu dostatečné teplo na to, abychom se mohly koupat v oceánu.

Byla jsem sama večer v Dublinu, na lavičce se třemi kufry a neměla jsem kde spát.

Do Kanady jsi jela i s kamarádkou, vyhovovalo ti cestování ve dvou? Nemrzí tě, že jsi nezkusila pořádné a dobrodružné solo travel?

Sólové cestování byl můj velký sen. Začala jsem se o něm bavit s kamarádkou, která si taky přála vyjet, jenže její rodiče by ji samotnou nepustili. A konec konců i pro mé rodiče byla představa společného cestování pohodlnější. Nakonec jsem i ráda, že jsem neletěla sama.

Jak jsi bojovala se strachem a obavami před odletem?

Vůbec jsem se nebála. Jednou už jsem letěla do USA, takže s dálkovým cestováním jsem zkušenost měla. Spíš jsem měla obavy, kvůli vízu kamarádky, která nemá české občanství. Museli jsme kvůli němu jet až na ambasádu do Vídně a na cestě do Kanady, při přesedání v Dublinu, jsme navíc zjistily, že ji bez dalšího víza do letadla nepustí. Takže jsem letěla sama, se třemi kufry a batohem, a potkaly jsme se až druhý den ráno.

Jak jsi takovou situaci sama zvládla?

Po přistání jsem asi v devět hodin večer vyšla z letiště, sedla si na lavičku se všemi těmi zavazadly a nevěděla, co budu dělat a kde se vyspím. Všechny hotely byly buď zarezervované, nebo moc drahé. Nakonec jsem si ale našla AirBnb, měla jsem štěstí na pána, který mě ubytoval – udělal mi snídani, vytiskl letenky a druhý den mě dokonce odvezl na letiště.

Měsíc v jiné zemi je poměrně dlouhá doba. Máš pocit, že tě nějak změnil?

Nejsem si jistá, jestli úplně změnil, ale rozhodně mi toho hodně dal. Například moji rodiče teď ke mně přistupují jinak. Když jsem čekala na letišti v Dublinu a volala s mamkou, říkala jsem jí, že je tma, jsem sama a nevím, kde budu spát. A ona, i když musela být dost vystrašená, mi jen řekla, že to zvládnu a budu v pohodě. Zpětně mi říkala, že jí to pomohlo, aby mi začala více věřit.